Píseň, která dává facku zkostnatělým autoritám: Největší hit vyčerpaných Pink Floyd se nerodil lehce

Když v roce 1979 vyšla skladba Another Brick In The Wall, Pt. 2, nikdo z Pink Floyd nejspíš netušil, že právě tahle část rozsáhlého koncepčního alba se stane největším hitem jejich kariéry. Není to jen rockový hit. Je to manifest proti všemu, co ničí dětskou zvídavost a svobodu myšlení. A i když vznikla v době, kdy kapela sama bojovala se svými démony, dokázala zasáhnout miliony lidí po celém světě. Protože některé zdi je prostě potřeba zbourat. A je úplně jedno, kde stojí.

Kapela byla v té době už slavná a dost vyčerpaná. Měli za sebou úspěchy jako Dark Side Of The Moon nebo Wish You Were Here, ale mezi členy kapely už to hodně skřípalo. Baskytarista Roger Waters se dral do popředí a The Wall, dvojalbum o izolaci, strachu a emocionálním chladu, vznikalo především podle jeho vize. Napsal i tuhle píseň.

Another Brick In The Wall, Pt. 2 je vlastně střední část třídílné skladby, ve které se jako cihly vrství příběh hlavní postavy jménem Pink. Tahle část, s ikonickým dětským sborem a výrazným funky rytmem, je reakcí na přísný a bezcitný školní systém, jaký Waters sám zažil. Zatímco první a třetí část písně jsou temné a melancholické, druhá přichází s nakažlivým refrénem, ve kterém děti skandují We don’t need no education. Vznikla jako kritika britského školství, kde byl potlačován jakýkoli projev individuality.

Zajímavé je, že ten chytlavý rytmus navrhl producent Bob Ezrin, který kapelu přesvědčil, že by mohli zkusit něco víc tanečního. Watersovi to zprvu připadalo úplně mimo, ale nakonec kývl. Do písně přidali i školní sbor z Islington Green School. Učitelce, která děti přivedla do studia, pak prý škola dokonce hrozila vyhazovem. Skladba se totiž nelíbila každému. Konzervativní kruhy v Británii ji vnímaly jako výsměch vzdělání a v některých zemích byla dokonce zakázaná. V roce 1980 ji například v Jihoafrické republice využili studenti při protestech proti apartheidnímu školství a režim skladbu okamžitě zařadil na černou listinu.

Fanoušci i hudební kritici ale byli z písně nadšení. Není to jen hymna rebelie, ale i skvěle postavená skladba, která se nesnaží zalíbit, a přesto strhne. Stala se číslem jedna ve čtrnácti zemích, včetně USA, kde Pink Floyd do té doby velký singlový úspěch neměli. Hudební akademie však kapelu příliš nemilovala, takže na Grammy ostrouhala. Přesto zůstala jejich nejznámější nahrávkou a nesmazatelně se zapsala do hudební historie Dodnes se používá ve filmech, seriálech, reklamách nebo jako symbol odporu proti nespravedlivým autoritám. Rezonuje zejména mezi mladými lidmi, protože pocit, že vás systém dusí a nutí do něčeho, co nechcete, zná snad každý.

Zajímavostí je, že píseň se objevila i v české verzi. V roce 1981 ji s textem Zdeňka Rytíře nazpíval pod názvem Zeď Václav Neckář. Ačkoliv skladba vycházela z originální hudby, slova byla přepsaná tak, aby prošla tehdejší cenzurou. Z původní ostré kritiky školního systému se stal spíš symbol obecné izolace a duševního uzavření. V době komunistického režimu bylo to, že se podobná západní píseň dostala v podání populárního zpěváka mezi české posluchače, dost neobvyklé.